Jak ušetřit 50 miliard na veřejných zakázkách?

Na veřejné zakázky vydá stát ročně zhruba 250 miliard, dalších 150 miliard pak vydají státní firmy. Za zakázky se tak utratí zhruba polovina tzv. nemandatorních výdajů (výdajů státního rozpočtu, do kterých lze zasáhnout bez změny zákonů, reorganizace ministerstev apod.). Deklaruje-li chystaná vláda ambici uspořit řádově 100 miliard, měla by logicky začít právě u zakázek - a dalších nákupů mimo zakázky, o kterých bude řeč níže.

Nejsnáze se na zakázkách šetří s červenou tužkou v ruce - investice se škrtnou, dálnice nepostaví, školy nezateplí atd. Takovou úsporou by ale vláda moc lidí nepotěšila. Větší smysl mají (alespoň podle nás v Datlabu) systémové změny, které můžou nákupy zefektivnit. Bez omezování důležitých investic lze během dvou let přinést úspory v řádu 25 až 50 miliard Kč ze státního rozpočtu a další polovinu této částky ve státních firmách. Vedle okamžité úspory navíc tyto změny mohou dlouhodobě vést i k podstatnějším změnám - a přínosům řádově vyšším, díky investicím s lepším poměrem cena/výkon.

Jaké kroky to jsou? Vybrali jsme tři nejdůležitější:

Opravdu centrální nákupy

Možná si vzpomenete, že ve volbách 2013 šlo o jeden z taháků ANO, díky kterému se mělo zásadně ušetřit a ještě potlačit korupci. Nestalo se tak. V roce 2016 jsme pro Evropskou komisi připravovali studii o příčinách tohoto neúspěchu (v kontrastu s fungujícími modely v Rakousku nebo Finsku) a její závěry v zásadě platí dodnes: projekt byl nepříliš ambiciózní a personálně poddimenzovaný. Zatímco rakouský centrální zadavatel je profesionální apolitická agentura, přes kterou dobrovolně nakupují i tamní regiony a města, v ČR se vybudovaly dílčí systémy centralizace uvnitř každého ministerského resortu (jen zlomek se centralizoval alespoň napříč resorty). Centrální nákupy jsou organizačně dodnes spíše přívěšky k běžným zakázkovým oddělením, které stojí více prostředků, než kolik ušetří. Aby centrální zadávání fungovalo a přinášelo úspory z rozsahu, musí skutečně probíhat centrálně a musí zadavatelům reálně šetřit administrativní náklady - například zřízením "e-shopu", z kterého každý úřad (i obecní!) může s minimální administrativou odebírat zboží z již vysoutěžených smluv.

Chytré zakázky malého rozsahu

"Malé" nákupy zboží a služeb do 2 milionů a staveb do 6 milionů nepodléhají zákonné regulaci, každý úřad je dělá po svém. Na většině úřadů ale právě tudy teče třetina až polovina nákupů, možná i proto, že ty větší se často podaří naporcovat pod zmíněné limity. Na jednu stranu je dobře, že menší nákupy nejsou procesně komplikované. Na stranu druhou právě tady absence konkurence a ekonomické rozvahy často vedou k finančním ztrátám řádu desítek procent a vytvářejí největší korupční příležitosti. S Ministerstvem pro místní rozvoj a spolkem Oživení jsme proto loni vydali metodiku, jak zajistit přiměřenou soutěž, transparentnost a naopak omezit přemíru papírování. Tato metodika měla být základem pro nastavení pravidel malých nákupů ve státní správě a jednotných pravidel pro příjemce evropských dotací. K návrhu už loni ministerstvo sebralo připomínky v meziresortním připomínkovém řízení (sešlo se jich mnoho, což je vzhledem k relevanci materiálu logické), dosud však nepřistoupilo k jejich vypořádání.

Inventura dodavatelů

Jak jsme nedávno popsali v analýze, průměrný úřad si za čtyři roky ponechá 77 % svých dodavatelů. Zavedené firmy nejenže velmi často vyhrávají nové zakázky, vztahy s nimi díky různým dodatkům, dlouhodobým smlouvám a někdy i s pomocí obcházení zákona běžně přetrvají jednu či dvě politické reprezentace. Takové vztahy mohou být vysoce efektivní, ale často nastává i pravý opak - dodavatelé se udržují spíše díky neformálním vazbám, vybudované závislosti zadavatele a nebo prosté neochotě něco měnit.
Tady podle nás úřadům nezbývá, než vedle zlepšování samotných nákupních procesů provést revizi svých dodavatelských vztahů. Vyhodnotit právní a ekonomická rizika, zachovat co smysl dává, vypovědět a přesoutěžit to ostatní. V takové inventuře pomáháme desítkám úřadů s naším nástrojem Kontrola, ale leccos mohou zvládnout i samy. Klíčová je politická vůle si takovou inventuru udělat.

.. a to je všechno?

Vlastně ano. Pokud by se vládě podařily jen tyto tři věci, pak to bude ve světě veřejných zakázek nejzásadnější pokrok za poslední dekádu. Samozřejmě existuje i řada dalších opatření, které by českým veřejným zakázkám prospěly - ale s menším tahem na úsporu. Namátkou:

reforma fungování ÚOHS (průhlednější a předvídatelnější dozor)
zrušení zbytečného monopolu NENu (kvalitnější elektronické nástroje)
využívání kvalitativních a sociálně odpovědných kritérií (nesoutěžit jen na cenu)
lepší metodická podpora zadavatelů (ideálně ze strany zmíněného centrálního zadavatele a jeho prakticky zdatných odborníků).

Samostatnou kapitolou je řešení desítek situací vendor-lock (uzamčení k jedinému dodavateli) napříč státní správou. K tomu chystáme studii.

Kolik tedy stát může na zakázkách ušetřit? Pokud nechce omezovat investice a snižovat kvalitu služeb, je realistických výše zmíněných 50 miliard. Účetně může jít i o vyšší částku, tu však musíme snížit o náklady na lidi. Proč? Mají-li zakázkáři projít revolucí, a kromě dodržování paragrafů se starat také o hospodárnost, musí na to mít kapacity, nástroje a prostředky. Investice do nich se může násobně vrátit už stávající vládě - ne nadarmo se schopní nákupčí v soukromé sféře vyvažují zlatem.